Chvilkový návrat :)

9. srpna 2012 v 20:00 | *Lilly*
Ahoj. Usmívající se
Fuu, nepsala jsem tady do tohohle okýnka pěkných pár neděl. Je to zvláštní pocit, vědět, že tohle jsem dělala už tolikrát, ale nikdy jsem si neuvědomila, jak moc jsem si na to navykla. Blogový svět jsem znala když mi bylo asi .. 13? Skončila jsem zhruba na konci osmé třídy .. Teď jdu do druháku na střední. Čas letí neuvěřitelnou rychlostí dál a já ani nemám tolik prostoru se ohlédnout zpět, letí až moc rychle. Přesto si ho hodlám alespoň na zbylých pár týdnů trochu "zkrotit" a zařídit se tak, abych udělala to, co mi tolik chybí. Vypsat se těm pár věrným čtenářům, tomu mojemu milovanému blogísu, který na mě bude vždycky věrně čekat, až se rozhodnu mu vypsat své zmatené úvahy o životě.
Zmatené? No to teda. Od doby, co jsem tady psala naposledy, se změnilo snad všechno co se dalo. Co ale jiného čekat? Je to pár let, a navíc tolik zkušeností ..Není možné to sepsat do jediného článku. To tedy ne .. Poslední dobou ovšem musím přiznat, že blog mi opravdu chybí. Možná je to tím, že jsem na něj psala v dobách, kdy jsem byla dokonale šťastná. Nic mě tehdy netrápilo. Problémy s rodiči? Kdeže .. To jsem ještě nechtěla létat po zábavách, ani jsem nechtěla zhodit těch několik přebytečných kil, ani jsem neměla problémy s akné a klukama. Řekla bych, že všechno se obrátilo vzhůru nohama jak jsem poznala, co je to být v pubertě. Už tehdy jsem sice byla docela přemýšlivá a štvala mě velká sposuta věcí. Když jsem ale sekla s blogem, uvědomila jsem si, že jsem to udělala proto, že všechny city, které mnou prochází prostě nedokážu už sepsat do těch pár článků tady na blogu. Uvědomila jsem si, že se měním a že tomu všemu vlastně nerozumím. Něco se ve mě v devítce zlomilo .. Abych řekla pravdu, ztratila jsem se sama sobě.. Už ani koně mi nedokázali pomoct, jejich důvěřivé oči a věrný zvuk jejich řehtání. Létala jsem od problému do problému a když na konci minulého léta přišla obrovská rána (v podobě zklamání z lásky) bylo mi jasné, že už se absolutně nezvládám. Je to těžký, když si uvědomíte, že je vám už všechno lhostejné. Musím říct, že prvák byl nejtěžším rokem v mém životě. Internát je něco úplně jiného než domov. Byla jsem zvyklá na rodiče, na to, že když jsem přišla ze školy, byla jsem sama jen se svýma myšlenkama. Tento rok to všechno bylo jiné. Když jsem přišla v pět večer unavená ze školy na pokoj, byla jsem s dvěma dalšíma a někdy docela hlučnýma spolubydlícíma v jednom pokoji a občas jsem myslela, že mi praskne hlava. Dělala jsem si problémy kde se dalo, ve škole, se známkama, doma, i mezi klukama.. Bylo toho na mě prostě trochu moc. Byla jsem ztracená ve světě, který jsem se rozhodla opustit. Kde zmizela ta svobodomyslná dívka s koňskými sny, s hnědou hřívou a andělskou povahou ? No, popravdě, pořád tak nějak netuším, kde na světě je moje místo. Teď ale můžu skromně říct, že jestli píšu na blog s vědomím, že aspoň na tři týdny zbývajících prázdnin to tu hodlám trochu rozjet, je to dobré znamení. Byla to hodně velká změna, střední. Člověk si ale zvykne na všechno .. A já, ačkoli v mém příběhu nebude tolik koní, jak by se mi před pár lety líbilo, se Vám hodlám vypsat. Nebude to příběh, na který byste byli zvyklí. Bude to příběh o mě samotné. O tomto létu, které mi rozjasnilo nebe nad hlavou .. O tomto létu, kdy jsem se zase začala mít ráda. O tomto létu, kdy jsem přesně tento den otevřela blogový svět koní a nadchla se pro psaní, které mi tolik chybí. Nevím sice, jestli to bude stát za to. Ale myslím, že jo. Doufám :) Protože jsem něco pochopila .. Nemá cenu se dívat zpět, do svých vzpomínek se smutkem v duši. Vzpomínky jsou totiž na to, aby nám ujasnily přítomnost a osvětlily budoucnost. Je to všechno provázané. Ale o tom už v dalších článcích ..
 

Kam dál

Reklama