NOTEBOOK 02.

5. srpna 2010 v 18:26 | *Lilly* |  NOTEBOOK
01

o.
Auto kodrcavě zastavilo a Radkovy silné ruce se konečně vzdaly volantu dodávky. Zhluboka jsem se nadechla vůně koňských těl, kterou dodávka získala letitou přítomností těchto báječných zvířat. Vousatý muž otevřel dveře a vystoupil. Následovala jsem mu otupeným příkladem. Bílé botasky s mlasknutím přistály v blátě. "Ale ne," zabědovala jsem a nervózně polkla. Nějak tu nezapadám, uvědomila jsem si, když jsem uviděla táborníky v jezdeckém oblečení, roztroušené kolem jízdárny. To však nebylo podstatné. To se už nějak vyřeší. Se staženým hrdlem jsem pátrala po jediném člověku. Po člověku, díky kterému jsem na toto místo, uprostřed přírody uprostřed deštivého léta, zavítala. Kate. Kde kdo by řekl, že se na nadcházející tábor v sedle koních těším. Moje těžce zkoušené nervy však zažily těžký den, a to nebyl ani zdaleka za mnou. Ani zdaleka.
o.
Pozorovala jsem lidi kolem jízdárny i na jízdárně. Moře neznámých tváří mě úplně zaslepilo, ale i přesto jsem udělala pár váhavých kroků v mlaskavém blátě. Několik holek se na mě otočilo s tázavým pohledem, podívalo se po sobě, dostaly tichý záchvat smíchu a když se zase zklidnily, zadívaly se zase na jízdárnu. Připadala jsem si jako idiot. Proč to zase musím být já, proč zrovna moji rodiče museli poplést dva Mirošovy, a místo do Mirošova u Brna zajet do Mirošova u Jihlavy? Do chvíle než jsem konečně, s tří hodinovým spožděním nastoupila do Radkovy dodávky, jsem brala tuhle událost za vtipnou. Teď, když mě obklopovala nejistá mlha úplného strachu a beznaděje, jsem to spíš považovala za katastrofu. I přes to všechno jsem se však přinutila nasadit úsměv. Ačkoli jsem se cítila úplně jinak. Konečně jsem byla zde, na tomto místě. Brzy se poznám s novými lidmi, jen když překonám tuhle počáteční bariéru. Zahleděla jsem se více na dívku na koni s bílými odznaky na zadku. Později jsem se dozvěděla, že je to Vuk. I dívka upřeně hleděla na mě. A poté se mi v břiše převalilo tíživé bodnutí a já ji poznala. Široce jsem se usmála na svoji kamarádku, se kterou jsem se znala přes dva roky. Dnes jsme se však poprvé uviděly naživo. Ptáte se jak to? Možná je to tím virtuálním světem.
o.
"Hej ty, pojď na jízdárnu!" zavolal vysoký blonďatý mladík se zápisníkem a perem v ruce. Vyvaleně jsem na něj zírala. To snad ne, zabědovala jsem znova. Teď, po tom příšerném trapase, v džínách a botaskách, se posadit na koně? Dívky, které ze mě dřív dostávaly záchvaty smíchu, se na mě vyzívavě ohlédly. Možná jsem slabší povaha, pomyslela jsem si urputně, ale nejsem srab! Prolezla jsem laťkami jízdárny a namířila si o přímo ke Kate a jejím strakatém koníkovi. "Ahoj," zašeptala jsem nejistě. Jediný tenhle zvuk mohl trochu přehlusšit tu strašnou bariéru nejistoty na neznámém místě. "Ahoj!" usmála se široce Kate a s jiskřičkami v očích na mě pohlédla. "Co ten tvůj příchod?" "No.." zašklebila jsem se. "Na koně." řekla nějaká vysoká bruneta. Kate se vytratila z jízdárny a už jsem zase byla na všechno sama. Ten krátký rozhovor mi však dodal kuráž, a tak jsem nejistě, načteně a naučeně, vylezla na koně. Jakmile jsem tam byla, cítila jsem se zase jako idiot. Přivalila se další vlna nejistoty, tentokrát v podobě slov. "Prošlápni ty paty! Špičky ke koni! Dlaně k sobě! A ty prsty máš špatně! Malíček dole a palec nahoře! PALEC NAHOŘE!" Bylo toho na mě trochu moc. Sotvaže jsem splnila jedno, zrušilo se to tím druhým. Když jsme překonali jedno kolečko na jízdárně, řekla mi ta dívka, ať skusím honební sed. Naštěstí jsem věděla, co to je, ovšem překvapilo mě, jak je to těžké. Držela jsem se zuby nehty na hoře, ale zadek stále klouzal po hladké kůži dolů.. "Můžeš sesednout." řekla dívka a poplácala koně po krku. "A jít se ubytovat, pokud se nemýlím.." "Přesně tak." řekla jsem a sesedla z koně. Naštěstí jsem věděla, jak na to, bez vodičových slov. Překvapilo mě, jak mám otupené i za tu chvilku svaly. Teď na bolest ale nebyl čas. Radek čekal u auta s kufry.
o.
"Halóó! Neviděli jste někde tady Katku Stodůlkovou?" Stála jsem u některého ze zbylých tuctu tee-pee. I u tohohle jsem však dostala stejnou odpověď. Ne. Kde jen k čertu může být? Pomyslela jsem si. Byla jsem unavená po celodenním pobytě ve vlaku. Bylo mi do breku. Být na všechno sama.. Bez jediného kamaráda - a upnout všechnu svou naději na jediného člověka, kterého vlastně vůbec neznám. Cítili jste se tak někdy? A ještě k tomu tahat ten těžký, velký, modrý kufr! Stoupla jsem si rezignovaně do prostřed louky a přísně si zakázala brečet. Co by si jenom pomysleli? Několik dalších dívek se vyhrnulo z dalšího tee-pee. Zdálo se, že všichni se znali. Všichni kromě mě. "Koho hledáš?" Ozvalo se za mnou. S úlevou jsem poznala Katčin hlas. ůKoho hledáš?" ozvalo se znova, a tentokrát jsem viděla i široký úsměv na jejích rtech. Hlasitě jsem si ulevila a také se zazubila. Následoval rozhovor, který si do detailů nepamatuju. Katka mě zavedla do tee-pee, kde na matracích ležely dvě další dívky. "Ahoj," řekla jsem a usmála se. Sebevědomí zase nabíralo na síle. Teď jsem konečně tady, teď už se nemusím ničeho bát. Snad. "Ahoj." odpověděla sympatická blondývnka a úsměv nejistě vrátila. Ta druhá dívka pokývala hlavou, ale dál se věnovaly samy sobě. Nevadí, pomyslela jsem si v tu chvíli. Mám tu pět dní, které si hodlám co nejvíce užít. S Kate, se kterou promluvíme celé večery o koních, blozích, klucích.. No, takhle to sice úplně nebylo, nebo alespoň ne nadcházející večery. Kdo však mohl tušit to, co se mělo stát? Každá z nás byla tak nějak úplně jiná. Jiným způsobem svá. Katka si stála za svým, přesně jako vždycky na blogu. Já se nerada vzdávala. Ale dokázala jsem bojovat za správnou věc. A dokázala jsem poznat, když se vnucuju.. Kdo chce číst dál, nechť se ponoří do pravdivého příběhu o koních, o kamarádství, o "zradách" i bolestech, nočních stezkách i slzách a podivných otázkách..
o.
Minula večeře a já byla zase v tee-pee, vedle mě seděla Katka a v ruce mobil. Já ten svůj nechala doma. Nechtěla jsem prosedět týden u koní u mobilu, navíc jsem věděla, že bych si ho zapomínala vypínat, a tak by se mi stejně dřív nebo později vybil. Byl čas na vybalování. Jakmile byly vybrané věci na mě, džíny a botasky uložené na dně kufru, znova se ohlásil zvon. "To je signál," řekla Katka, a okamžitě zaklapla mobil. "Dnes večer je uvítací táborák. Každý večer je nějaká hra. Minulý rok byly také lodě a piráti. Pamatuju si, že jsme to hráli s Kubou.." O Kubovi, neboli Mammutovi, jsem slyšela už několikrát třeba právě po ICQ. Katka počítala dny do tábora, už se moc těšila.. Stejně jako já. Těšila jsem se na nové lidi, na nové místo.. A ona se těšila právě na něj. Do teď nevím, co vlastně minulý rok mezi nimi bylo, prostě jenom vím, že byli skvělí kámoši. I u táboráku to šlo dost poznat. Kubovy jasné oči a široký úsměv se otáčely hodně často na Katku, seděli vedle sebe a vesele spolu klábosili. "Nebudu křen," pomyslela jsem si vesele a otočila se na dívky vedle mě na druhé straně. "Ahoj. Jak se jmenujete?" I když mi bylo jasné, že všechna jména ihned zapomenu, nechtěla jsem jen mlčet. Moje povaha mi to prostě nedovolovala. Hned všechno zjišťovat, kamarádit se a pošťuchovat ( hovnivál Kája - to je pro ty, kteří na táboře byli a ví, o co jde, že jo? :D ). Ostatně toho večera jsem neznala ani jednoho z vodičů. Vodiči tam byli pro třetí a částečně druhou skupinu, já se ocitla v té třetí, tedy v úplných začátečnících. Sice jsem se bála, že se zesměšním, nebo že všechno budu dělat špatně, jak se to ukázala už v odpoledne na koni. I tak jsem se ale ohromně těšila! A jak  týden plynul, opravdu jsem toho dokázala víc a víc.. Ale nepředbíhejme událostem. Toho večera se hrálo spousty her, při kterých jsem se seznámila se spoustou báječných děvčat. Třeba Monča, která mi byla od prvního pohledu velice sympatická. Nebo Anička, která k mé velké radosti byla stejně stará jako já a také šla do třetí skupiny. Tipovala jsem ( a správně ) že budeme nejstaršími děvčaty ve třetí skupině. Docela mě bavilo zjišťoval hru Tajný přítel, přičemž jste si vzali z klobouku jeden papírek se jménem některé dívky ( nebo kluka vodiče, že jo, Gabčo :D ) a celý nadcházející týden jste mu měli nenápadně pomáhat. Já si vytáhla dívku Klarisu, která mi byla také velice sympatická svojí bujnou povahou a hojných znalostech o koních. Z toho večera mi šla až hlava kolem, a když nastala hra "Kdo pane, já pane," byla jsem popletená celá. Kdo by si zapamatoval takový počet předložek nebo spojek, najednou? Také jsem si to odpykala Martinovým fixem. Naštěstí jsem však měla jen jedinou čárku na čele, Barča, nejlepší kamarádka Klarisy, to však schytala trochu víc. Děvčat tam bylo opravdu hodně.. Když jsem se pokusila spočítat kluky, poznala jsem, že mezi tolikati holkami jsou pouze tři. A všichni byli také vodiči. Kuba, který se po celý večer nehnul od Katky, a ona od něho také ne, sympatický Martin, který se staral o většinu zábavy, a tichý Karel, který se však někdy dokázal pořádně odvázat. ( k tomu hovniválu dojdeme myslím ve středu ). Jak se tak večer prodlužoval, nebylo už nic moc vidět, jen jasné paprsky ohňů.. Chtělo se mi zpívat. Byla jsem zamilovaná. Zamilovaná do toho itala, který mi nedá spát. Stále jsem toužila po rytmu italského tance, a nějak jsem se nedokázala odvázat. Ne ten večer.. Co se však stalo při nadcházejících večerech? "Pojď, zajdem si pro kytary a zahraješ si s námi!" řekl Radek. Bylo už něco kolem desáté, když jsem za svitu baterky hledala ve srubu kytaru. Sice jsem moc nechtěla, neměla jsem moc náladu hrát. Ale nechtěla jsem vypadat umíněně, a tak když jsem si o něco později znovu sedala k teplému ohni, cítila jsem v břiše podivné chvění. Byla jsem moc ráda, že dívka vedle mě, Zuzka, zná podobné písničky jako já, a jsme zhruba na stejné úrovni. Tři kytary drnčely každá trochu jinak, ale byla jsem moc ráda, že jsem součástí téhle trojky. Zdálo se, že na odpolední trapas se už tolik nemyslí, a všichni jsou spíše zvědaví, kdo co ukáže. Noty držela vysoká, kudrnatá blondýnka. ( ach Áďo moje :* ) Poté ji však bolela ruka, protože noty držela opravdu dlouho. A tak jsem se jí nabídla, že noty budu chvíli držet já a na kytaru si chvilku odpočinu. S vděčným syknutím přijala a sesunula se na lavičku vedle mě. Nadcházející dvě písničky ( na kterých jsem mimochodem nyní úplně závislá ) jsem stejně moc neznala. První byla Tereza. To se mi nakrásně vybavily vzpomínky z Itálie...

Řekni, kolik je na světě, kolik je takovejch měst,
řekni, kdo by se vracel, když všude je tisíce cest,
tenkrát když jsi mi Terezo, řekla, že ráda mě máš,
tekrát, ptal jsem se Terezo, kolik mi polibků dáš,
naposled.. Naposled..

Sledovala jsem pohledy ostatních dětí. Většina z nich byla zahleděná do ohně a poslouchala nádhernou, smutnou melodii o odchodu z města. Přemýšlela jsem, jak to tu přežiju. Byla jsem.. Trochu zklamaná. Nevím čím, možná jsem chtěla něco jiného. Ten večer jsem ale byla šíleně unavená, a Tereza ( ta píseň ) mě vyčerpala na tolik, že jsem už chtěla zalést do spacáku, a s nikým už nemluvit. Ano, s nikým. Chtělo se mi brečet.. Ale večer nebyl ještě ani zdaleka u konce.. "A teď," řekl Radek a přetočil list ve zpěvníku, "poslední píseň. Kdo zná, ať zpívá. Batallion je nádherná píseň.." A také že byla. Nejnádhernější, kterou jsem za prázdniny slyšela..

Víno na kuráž, a pomilovat Markytánku,
zítra do Burgund batallion zamíří,
Víno na kuráž, a k ránu dvě hodiny spánku,
díky, díky Vám, královští Verbíři.

Nemohla jsem nádherné melodii odolat. Baterka, která svítila na zpěvník, se mi třásla v ruce. Najednou se mi po tváři koulely slzy. Byla však už moc velká tma na to, aby to někdo postřehl. Nechtěla jsem, aby někdo té noci věděl, že brečím. Nikdo nemusel vědět, že toho plavčíka mám pořád strašně moc ráda. A že vím, že se k němu už nikdy nevrátím. Možná proto mě to tak strašně té noci bolelo. Kytary umlkly a já, ještě se zamlženým pohledem, jsem se s dalším tuctem dětí začala zvedat z laviček. Oheň pomalu dohasínal, a já jsem měla sto chutí si jít lehnout. Nebuď sobecká, plísnila jsem se v duchu. Měla bych být nadšená, že jsem zase mezi lidmi, pryč od domova a zase na chvilku od počítače.. A hlavně že jsem s Katkou. Ohlédla jsem se po Katce a něco mě napadlo. "Ty teď držíš hlídku, viď?" zeptala jsem se už veselejším hlasem. "Jo. Od jedenácti do dvanácti." "Jestli chceš, můžu tu být s tebou, ať tu nejsi tak sama.." "Jestli budeš chtít, budu ráda." usmála se Katka. "Ale nejdřív směr latríny." "Jasně," ušklíbla jsem se a zadívala se do kopce, kde louka přecházela v latrínový les."Proč to musí být do kopce?" bědovala jsem na půli cesty. "Zvykej si," ušklíbla se Katka. Právě jsme vstoupili do lesa, když se objevil jasný svit baterky. "Kdo je tam?" zeptaly jsme se obě najednou. "To jsem jen já," řekl nám už známý hlas. "Aha!" rozzářila se hned Katka, když uslyšela Kubův hlas. Usmála jsem se na něj a obě jsme mu popřály dobrou noc. "Tak si užijte hlídku," řekl a podíval se po nás, než zmizel mezi stromy. Jakmile jsme vykonaly svou potřebu, vrátily jsme se k ohništi, které ještě pořád příjemně hřálo. Nálada se mi trochu spravila, ale v hlavě mi ještě pořád hučela melodie Batallion. Chvíli jsem něco nesouvisle drmolila, ale poznala jsem, že mě moc Katka nevnímá. Trochu mě to zklamalo, ale nic jsem neřekla a radši se zadívala do ohně. Najednou mi byla zima, a tak jsem se svezla až téměř k ohništi. Katka opět vytáhla mobil a začala vyťukávat něco na klávesnici. Tiše jsem se pro sebe usmála. Její kluk, o kterém jsme se celou večeři bavili, jí zřejmě chyběl. Když mobil opět usnul v její kapse, začali jsme se bavit o Kubovi. "Když už si myslím, že by snad mohlo mezi námi být něco víc, než jenom přátelství, tak si vzpomenu na Anďáka a zbrzdím se. A navíc.. Nevím, jestli má pořád ještě zájem." "Zájem určitě má," řekla jsem líně a zívla. "Kdyby neměl, tak by po tobě celou tu dobu nekoukal." Obě jsme se rozesmály a naposledy jsme šly obejít stáje a výběhy. Všechno bylo v pořádku, a tak jsme šly probudit hlídku, která po nás následovala. Před tee-pee jsme čekaly asi pět minut, a Katka už začínala šílet. Já to brala spíš za vtipné, pořád jsem slyšela hlasitý Adélčin smích. Měla jsem chuť se smát taky. I když jsem Adélu ještě moc neznala, už ten večer mi byla sympatická. Zatímco se Káťa čím dál víc tvářila nevraživěji, já se čím dál víc bavila. Když se před stanem konečně objevila hlava Hanky, která měla držet hlídku, málem jsem se už opravdu hihňala. Poté jsem se ale uklidnila a zašly jsme do našeho stanu. Dvě nehybné postavy nám prozradily, že v hovoru pokračovat nemůžeme. Gabča a Verča asi už chtěly spát, a ostatně ani já jsem už neměla chuť se bavit o Vranově a mém vlastním domově. Možná jen o kilometry vzdáleném Marcovi, který už ani neví, že existuji..
o.
Kap, kap, kap.. Monotónní "kap" se mi v hlavě ozývalo stále dokola jako strašná ozvěna. Jinak než na břiše jsem spát nemohla. Teď jsem se však přinutila otočit se na záda a v pohodlném spacáku na chvíli otevřít oči. Po mé levici spala klidným spánkem Kate, po pravici oddychovala Verča. Až na to, že ve spánku občas kradu polštáře, prý spím také klidně. Přinutila jsem se vstát a jít na záchod. Bylo už ráno a kdybych vtom spacáku byla o něco dýl, asi by mi prasknul močový měchýř. Jak jsem tak šlapala mokrou rosu, bylo mi do breku. Bolela mě hlava, byla jsem zklamaná a smutná. Proč se mi musí vybavovat pořád ta jediná tvář? Bolelo to.. Až příliš. Zastavila jsem se a ohlédla se po táboře. Spící a klidný. Kéž by stejný klid a mír panoval i v mém srdci. V tu chvíli jsem v něco takového už nevěřila. Ale měla jsem. Nevěděla jsem, že poslední dny si budu užívat až příliš.. Nyní to bolí velice podobně. Ale nepředbíhejme událostem.. Zbylý kousek kopce jsem došla ve vnitřních bolestech. Na latríně jsem to nevydržela. Slzy vytryskly na povrch.. Proč.. Proč zrovna teď na mě musí padnout špatná nálada.. Zpáteční cesta byla už klidnější. Jestli často brečíte, víte, že krátce po tom se Vám chce znovu spát.. Zalezla jsem si do spacáku a usnula klidným, vyrovnaným spánkem.
o.
Toho rána mě znovu probudil zvon. Zamžourala jsem doleva a uviděla Katku. Usmála jsem se a popřála jí dobré ráno. Poté jsem se zvedla, abych se šla umýt. Bohužel jsem však za včerejšek nestihla prohlídku po okolí, a tak jsem vlastně nevěděla, co mám a nemám čekat. Popadla jsem kartáček a pastu a vyrazila dolů z kopce sama, neboť Káťa nějak neměla náladu a chtělo se jí spát. Brzy byla i snídaně.. Jakmile jsme hladově polykali sousta, přišla Lenka Lišková, aby nás seznámila s dnešním programem. "Trojka má první program, takže o půl desáté tady v jídelně. Potom je oběd a polední klid až do půl třetí. Potom je teorie, svačina, a potom začíná odpolední program. První budete mít službu, a jako poslední budete mít ježdění vy. Večer nás čekají nějaké hry.. Teď dvojka.." Dojedli jsme snídani a každý se rozešel do stanů, aby se připravil na ježdění, službu nebo na program. S bolestí hlavy ale úsměvem na tváři jsem zamířila zpátky do jídelny, zatímco Katka se rozešla v jezdeckém oblečením ke stáji. Zazívala jsem, když jsem se posadila na svoje oblíbené místo u kraje jídelny. Rozhlédla jsem se kolem a mžourala na malé špunty ve věku od sedmi tak do dvanácti let. Já s Aničkou jsme byly jediné, kterým bylo ve trojce 14 let. Ale ani jedné z nás to nevadilo. Brzy Anička došla také a program mohl začít. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a šli jsme schovat kelímek do dvou různých lesů. Do latrínového lesa a lesa báby Dvořákové. Poté jsme se vyměnili a ty krabičky jsme měli najít. Program rychle utíkal a já měla své zbrusu nové holínky brzy úplně od bláta. Déšť sice ustal, ale i tak byl vlhký vzduch.. V krabičkách byly puzzle. Nad naše očekávání to šlo postavit velice rychle. Brzy jsme už měli volnou zábavu a my s Aničkou jsme už netrpělivě čekally na kamarádky z jiných skupin, abychom si navzájem vyměnili dojmy a nálady. Katku bolelo celé tělo, a měla zvláštní náladu, a tak, když minul oběd, a začal polední klid, jsem ji nechala být a šla k Ferdovi. Tam jsem zůstala jenom chvíli.. Potloukala jsem se po tábořišti a zápasila se špatnou náladou. Nakonec jsem také vlezla do spacáku a znova usnula neklidným spánkem.
o.
Odpoledne rychle utíkalo. Když minul polední klid, přišla teorie, při které jsme se dozvěděli něco o správných pobídkách. Poté byla svačina a začal odpolední program. Jako první jsme měli službu. Došli jsme s Aničkou společně ke stájím, tam nás ale zavolali na nádobí, a tak jsme se znovu vraceli přes tábor až k polní kuchyni, kde čekala hromada nádobí. Naštěstí už byla ohřátá teplá voda, a tak jsme se dali do práce. Sotvaže jsme doutírali poslední hrníček, spustil se liják. Rychle jsme odnesly věci do srubu a běžely zpátky do jídelny. Zbývající půl hodinu služby jsme měli volno. Když se déšť trochu utišil, šly jsme se připravit na naši první hodinu jízdy. Konečně jsme stály před jízdárnou a čekaly, než dvojka sesedne z koní. Poté jsme do jízdárny vstoupily my a seřadily se kolem vodiček a vodičů. Každý z vodičů držel nějakého koně. "Tak máte někdo nějaké přání?" zeptala se Kristýna, jedna z vodiček. Nikdo ani nepípnul. Povzdechla si a začala přiřazovat koně podle velikosti. "A zbývají dvě Aničky." řekla Krista a podívala se na nás dvě. Zbývali dva koně. Kikin, velký chladnokrevník, slepý na jedno oko, největší kůň ze stáje, a bílá shagya arabka, elegantní klisna Sheila. "Tak já si vezmu Kikina," nabídla se druhá Anička a usmála se na mě. Vděčně jsem vydechla a namířila si to k Sheile, která klidně stála po boku jednoho z vodičů. Byl to Kája. "Sheila je nejlepší." zazubil se a podal mi její otěže. "Vysadím tě na ni, OK?" Přikývla jsem a podala mu nohu. "Na tři - raz - dva -" A hop! Sheila se začala točit v kruhu a a já s jednou nohou ve vzduchu jsem tančila kolem ní. Karel poskakoval, ale moji nohu nepustil. Překvapeně jsem přenesla váhu na něj, až se zakolísal a málem upadl. Děti, které už byli usazení na koních, nás pozorovali s pobaveným výrazem na tvářích. Vodiči si nás překvapeně měřili a Sheila podrážděně zafrkala. Zastyděla jsem se a prohlédla si Karla, který se hihňal. Napruženě jsem se na podruhé dostala na koně bez obtíží. "Sorry," řekl Kája stále s jiskrou v očích. Zavrtěla jsem hlavou ale usmála se. Hodina začala chodem kolem jízdárny. Karel vedl Sheilu ledabyle, ale já se soustředila hlavně sama na sebe. Paty dolů, připomínala jsem si nejčastěji. "Ta na Sheile, ruce k sobě!" řvala vodička uprostřed jízdárny. A tak šlo dál a dál. Postupem času jsem si byla v sedle čím dál jistější, a ohromně mě to bavilo. Na pobídky sice Sheila příliš nereagovala, z čehož jsem byla trochu smutná. Ke konci hodiny mě rozbolela hlava, a neměla jsem chuť na Karlovy rady s úšklebkem na tváři. Konečně se z lesa vynořil krátký zástup čtyř nebo pěti koní. Mezi nimi i Anička na Kikinovi. Byl čas na krátkou vyjížďku. Jakmile jsme byli v lese, Sheila se lekla jakéhosi ptáka a uskočila do strany, načež začala klusat. Poskakovala jsem v sedle a vyděšeně jsem hleděla mezi Sheilinými uši. "Hou hou!" Karel Sheilu brzy zklidnil. "No vidíš," promluvila jsem slabě, "kdybys tu nebyl ty, už bych i klusala!" Karel se znova ohlédl a široce se zazubil. Dále šla vyjížďka pěkně. V zástupu jsme jeli lesem a znova zkoušeli honební sed. Když jsme vyjeli na prostornou louku, uviděli jsme, že v dáli zapadá slunce. Zhluboka jsem se nadechla čiré vůně přírody a koní a na chvíli zapoměla, že jedu na koni. Poté jsme na louce vyzkoušeli pár cviků. Třikrát si lehnout na zadek koně.. Kašpárek.. Pytel.. Mlýnek.. A cesta zpátky. Zdálo se to neuvěřitelné, ale zanedlouho jsem už vedla Sheilu do jejího boxu, odsedlávala a odužďovala. Poté jsem nervózně sledovala Karla, jak čistí nejdřív levé přední a poté levé zadní kopyto. Byla jsem nervózní, a kdyby nebylo Adély, jedné z vodiček, myslím, že bych přemluvila Karla, aby udělal i druhou stranu. Nakonec to ale nebylo tak zlé a Sheila se naštěstí po nabízeném zadku neohnala. Byla jsem smutná, že dnešní chvíle s koňmi končí. Přesto mě bolelo téměř celé tělo a já byla nadšená, když jsem se převlékla do čistých tepláků. Byla jsem unavená a hlava mě bolela čím dál víc. Na večeři jsem snědla několik chlebů a nakonec se vydala do spacáku. Chtěla jsem spát, a na nic jsem neměla náladu. Sice se hrála nějaká hra, o které jsem poté slyšela samé chvály, já ji ale prospala. Hu tu - tu - tu mě v té chvíli ani trochu nelákalo..
o.
Příštího rána jsem se probudila až na hluk zvonu. Zabědovala jsem a převalila se na druhý bok. Ještě jsem nechtěla vstávat.. Chtěla jsem ještě aspoň chviličku spát.. "Halóó! Vstáváme!" ozvalo se někde nad mojí hlavou. Zamžourala jsem do oslnivého ranního světla a spatřila Katčinu hlavu. Usmála jsem se a poté se rychle narovnala. "Nezaspala jsem?" téměř ve stejnou chvíli se ozvaly svaly. "Au!" zavyla jsem a prohmatala si stehna. "Bolí, viď?" přikývla Katka a zbědovaně si prohlédla i svoje nohy. "Nezaspala jsi. Snídaně je asi za deset minut.. Ach, já jsem zvyklá na farada, to sedlo je jako křeslo, do kterého se pohodlně usadím.." Ano, přesně tak se mi včera jelo na Sheile. Bylo to skvělé. Jakmile jsem se dala trochu do kupy, šla jsem na snídani. Usmála jsem se na ostatní holky z jedničky a sedla si vedle Aničky. "Taky tě všechno blí?" zeptala jsem se a zakousla se do vánočky s marmeládou. "Jo." přikývla Anička a narovnala si na nose brýle. Usmála jsem se. Aničku jsem si hodně oblíbila. Věděla jsem, že mi bude chybět. Stejně jako ostatní děcka odtud. Najednou se mi tu začalo mnohem víc líbit. Byla jsem ráda, že je tu Katka, člověk, se kterým si můžu pokecat o počítači. Byla jsem nadšená, že je tu Anička, se kterou si můžu pokecat o normálním životě a jiných letních věcech. Byla jsem nadšená, že je tu Gabča s Verčou, se kterýma jsem si mohla prostě poklábosit po ulítlých učitelkách nebo o zlodějích polštářů. Byla jsem nadšená, že je tu Zuzka, člověk, se kterým si můžu zahrát na kytaru. Monča, její ségra, Klariska, Bára.. A taky Adéla. Sice jsem se s ní ze začátku tábora moc nebavila, byla mi však sympatická a už nejednou jsem se jí s nějakým problémem na táboře svěřila. Naslouchala mi tak, jak to dovedl jen málokdo. Ale znovu předbíhám událostem! Jakmile jsem dojedla poslední sousto, objevila se Lenka Lišková, aby nás seznámila s dnešním programem. Trojka měla opět první program, poté ježdění a poté službu. Nakonec se ještě zmínila, že pokud hezké počasí vydrží, neboť se konečně objevily paprsky slunce, budou se večer hrát lodě. "Tak to du spát." prohlásila rezignovaně Anička a myslím, že pokud by to šlo, strčila by do toho hrnku i celou hlavu. "Proč?" zeptala jsem se nadšeně. Na noční hry jsem se těšila. Hodně. Akce a vypětí.. Nejlepší lék na zlomené srdce! "Nechci se zase zabít!" prohlásila s kyselým výrazem. Zahihňala jsem se. Na tohle jsem si už zvykla. Anička byla sice občas pesimista, ale ji jsem si oblíbila jako jednu z mála. Dopolední program uběhl rychle jako voda bez zvláštních událostí. Když nadešel oběd, padla na mě znova únava. O poledním klidu jsem si zalezla do spacáku a znova usnula. Když byly asi dvě hodiny a já měla ještě půl hoďky, vylezla jsem z tee-pee a šla za zvuky kytary. Vlezla jsem si k tábořišti a zaposlouchala se do nádherných melodií. V dálce Karel a Kuba nosili dřevo k tábořišti.Sledovala jsem je ospalým pohledem, a kdyby do mě Zuzka nešťouchla, myslím, že bych znovu usnula. "Zahraj něco!" řekla. Se zaváháním jsem nabízenou kytaru přijala a začala listovat ve spěvníku. "Stánky." řekla jsem prostě. "Jóóó! Stánky!" zaječely dívky na sudu-Geboře - to je namalovaný sud ve stylu houpačky, na kterém se nyní houpaly Klariska, Adéla a další dívka z jedničky. Zasmála jsem se a začala hrát. Zuzka se přidala a já po očku sledovala kluky, jak nosí dřevo. Čas tady rychle utíkal. Brzy se ozval zvon hlásící teorii, a tak jsem sebrala kytaru a odnesla ji do srubu. Rychle jsem doběhla do jídelny a s vodičkami probraly zbarvení koní, přirozené znaky a získané znaky. Když minula i svačina, byl čas se jít připravit na jízdu. "Tak koho chcete dnes?" Zeptala se vodička o něco později před stájemi. "Tak já třeba Grétu." nabídla jsem se. "Fajn." řekla Krista a ohlédla se po vodičce-Lucce. A tak nadešel den, kdy jsem se poprvé měla postarat o koně. "Dones si bednu na hřebelcování." řekla Lucka a zamířila ke Grétě. Zamířila jsem do sedlovny a sebrala jednu z bedýnek. Střetla jsem se s Aničkou a usmály se na sebe. Zanedlouho jsem se už vracela. Vešla jsem do boxu a hřbílkem jsem čistila Grétu z leva od krku krouživými pohyby dolů. Vyklepala jsem hřbílko a místo přejela ještě jednou dlouhými, pomalými tahy kartáčem. Stejným stylem jsem vyčistila hřbet a zadek a druhou stranu, a poté ještě kartáčem přejela ze všech stran nohy a břicho, hlavně u podbřišníku. Poté jsem vzala kopyťák a už sama vyčistila všechny čtyři kopyta. Byla jsem na sebe hrdá. Konečně jsem pocítila, jaký je to pocit, postarat se o koně. "Tak, a teď si zajdi pro výstroj." řekla Lucka a nahlédla do chodbičky. "Za chvíli se už bude sedlat a uzdit." Sedlo bylo těžké, ale mě to nevadilo. Dečka, sedlo, podbřišník, zapnout podbřišník.. Čekat na povel k uždění. Udidlo..přehodit otěže.. A čekat. Spokojená sama se sebou jsem hleděla z boxu. Gréta následovala mým příkladem. Lucka čekala venku. Konečně jsme mohli vystoupit z boxů a jít k jízdárně. Gréta se několikrát zastavila, aby si utrhla šťavnatou travičku, s postupem času jsem však dokázala odhadnout, kdy se k tomu znova chystá a zabránit tomu. Na jízdárně jsme si spravili třmeny a vyhoupli se do sedel. Tentokrát jsme první jeli na vyjížďku. Tichý les působil uklidňujícím dojmem.. Tentokrát jsem už nedělala tolik chyb, a jelo se mi nádherně. Když jsme se vrátili na jízdárnu, opakovali jsme si včerejší slalom, i tentokrát jsem však měla pocit, že mě kůň moc neposlouchá. "Diagonálou změnit směr!" zařvala Krista od prostředku jízdárny. Gréta odmítala poslechnout Lucku a místo toho jí šlápla na nohu. Udiveně jsem se ji snažila zastavit, naštěstí poslechla. Lucka překvapeně pajdala a botu měla roztrženou jako hadrovou panenku. "Jdi se přezout!" řekla udivená Krista. "Anička to tu chvilku zvládne, žejo?" Překvapeně, udiveně ale potěšeně jsem polkla. Narovnala jsem se v sedle a pobídla jsem Grétu do kroku. Nejdřív nechtěla poslechnout, a tak jsem zamlaskala a trochu důrazněji ji pobídla. Gréta se rozešla plynulým krokem! Spadl mi kámen ze srdce. Poté však vyrazila rychleji. Až příliš rychle. Hnala se klusem po jízdárně a já nadskakovala, držela se jako klíště. "Zakloň se a ztuhni! ZTUHNI!" Ztuhla jsem ale nepomáhalo to. Gréta dál klusala, a já se sotva držela. Konečně se objevila Lucka. Popadla klisnu za otěže a ta zastavila. "Dobře, hou, hou!" klidnila ji. Pak se na mě usmála a řekla: "Zvládla jsi to!"
o.

Pokračování v dalším článku :*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katiik | 5. srpna 2010 v 18:45 | Reagovat

hu tu tu je strašná hra :D nenávidím ji.
moc hezky napsané.

2 Riccia | Web | 5. srpna 2010 v 18:52 | Reagovat

Nádhera Lili, nádhera...nevím, co napsat, vše už jsem Ti asi napsala na ICQ. Ale přečetla jsem to jedním dechem. No nic, vrhnu se na další část :-D

3 Lucy | Web | 5. srpna 2010 v 19:30 | Reagovat

Úžasné, hltala jsem to jedním dechem.. jdu si přečíst další! ;-)

4 Téra - Your SB - Lowující | Web | 8. srpna 2010 v 17:32 | Reagovat

To sis zase vyhrála což? Jinak fakt boží nejen že jsi super grafička ale nejlepší písařka :-)

5 Martulka | Web | 9. srpna 2010 v 20:36 | Reagovat

Batallion se mi taky moc líbí :)) a já tušila že to tak s Kate dopadne :P

6 Canny | Web | 16. srpna 2010 v 10:02 | Reagovat

Woow, trochu moc informací :) Ale moc pěkně nAPSAné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama