NOTEBOOK 02./2

5. srpna 2010 v 18:29 | *Lilly* |  NOTEBOOK
02

od.
Když nadešla služba, měli jsme vzít kolečka a všech devět třeťáků se vydalo směrem k výběhům, aby jsme jim to trochu vyčistili. Ve výběhu byli koně, kteří do nás někdy v ten nejnevhodnější okamžik šťouchli. Anička byla nadšená, neboť ve výběhu byl také Toreček, její láska. Já byla nasupená. Do výběhu totiž vešel Kája, a měl potřebu vykládat nám, jaké jsme nemehla, a že "táhle jsme zapoměli hovno". Nejvíc své narážky používal na mě. "Fajn." pomyslela jsem si rezolutně a otočila hlavu přímo na něj. Možná jsem měkota v sedle, ale urážet se nenechám. "Kájo," řekla jsem a ukázala vidlemi přímo na něj. "Ty jsi také jedno velké hovno, takže si dávej pozor, abys neskončil v těch kolečkách!" Karel na mě chvilku překvapeně zíral. Já se otočila a dala se znova do práce. Myslím, že tohle ho usadilo, ale spletla jsem se. A tím okamžikem začala válka Karel a Anička. Když jsem šla vynést kolečka, a vracela jsem se zpátky k výběhu, viděla jsem, jak zbylých sedm třeťáků míří s nadšeným výrazem k tee-pee. "No počkat!" zařvala jsem, a chystala jsem se, že je spražím. Pak jsem však viděla Karlův škleb a všechno mi bylo jasné. Naštvaně jsem zastavila s kolečkami těsně u něj a podala mu lopatu. V následující půl hodině, kterou jsem s ním musela protrpět, po mě dvakrát lopatou hodil koňskou koblihu. Naštěstí jsem se jí poprvé i podruhé obratně vyhnula. Kája se zubil čím dál víc, a to mě štvalo. Když konečně řekl, že můžu odejít, nadávala jsem na něho celou cestu. A když jsem se usadila k večeři, dívky si mě pobaveně měřily. "Co je?" zeptala se Zuzka a pohlédla na mě. "K..K..K.." "Co?" zeptala se překvapeně Bára. "KAREL!" zahřímala jsem a zakousla se do chleba s marmeládou. Než jsem však stačila na Karla žalovat, přišla Lenka Lišková se zprávou, že lodě se konají. "Nééé!" řekla Anička a svěsila hlavu. "Jóóó!" řekla jsem a na Karla na dlouho zapoměla. "Předtím nás však čekají hry. Hry s vodiči." "Super," zamumlala jsem si pro sebe a začala střádat pomstu jménem Karel.
od.
"MY CHCEME TEPLOU VODU!" Začali řvát stále dokolečka druhá půlka tábora. Ta první se je snažila od sebe odtrhnout. Hra jménem demonstrace byla vcelku drastická, a bavila nás. Mě tedy ano. Zvláště, když jsme od sebe měli odtrhnout vodiče. Kuba s Marťánkem se sebe drželi jako klíště a nehodlali se pustit. "NEE!" řval Kuba, když jsem mu sundávala prst po prstě z Martinovy ruky. "JOOO!" říkala jsem při tom. Když demonstrace skončila, byli všichni špinaví. Ale to to ještě neskončilo. Martin rozestavil dvě rovnoběžné čáry, a tím zahájil hru Želvičky a ekouši. Tato hra mě doopravdy bavila. "Ale když mě chytnou, tak jak se jim mám vyprostit?" "Toč se!" řekl jednoduše Kuba a zazubil se. Vyděšeně jsem na něj pohlédla, ale nebyl čas na strach. Želvičky vyrazily po čtyřech, zády k zemi, a snažili se vyhýbat rozzueným ekoušům, kteří je tahali zpátky ke startu. Byla jsem jen pár metrů od cíle, když mě za nohu popadl Karel. Zavrčela jsem, ale kopnout jsem nemohla, a tak jsem se převalila, nohu přitom osvobodila. Pokračovala jsem dál, ale brzy jich na mě už bylo moc. Kuba řval, ať se nevzdávám, ale někdy si skuzte "nevzdávat se", když se na Vás vrhne pět nebo šest ekoušů, kteří se Vás snaží rozmačkat. A tak jsem získala svoji první přezdívku - Agresivní eko želvička. Super. Myslím, že tato se ke mě hodila z hojných výčetů Karlových a Martinových asi nejvíce. Hra pokračovala, ale já se ani jedinkrát nedostala za cílovou čáru. Bylo to k zbláznění. Nakonec jsem prostě porušila pravidla, obešla si to a plácla sebou vedle Kuby a Aničky. "Želvička se naučila chodit a být neviditelnou, heč!"
od.
"Dávej pozor!" tiše sykla Adéla v mém záchvatu smíchu. "Pořád padáš! A navíc máš stovku, ne?!" "Jo.." řekla jsem v dusivém záchvatu smíchu. Když jsem se uklidnila, pokračovali jsme v naprosté tmě dál. Hra Lodě a Piráti začala, a my jsme byli jako první Lodě. V tísnivém očekávání jsme čekali na nějakého piráta z druhé půlky dětí, kteří nás na půli cesty mezi jedním stanovištěm a druhým, oloupí. Byla to skvělá hra, a nechápala jsem, proč to Anička prostě vzdala a šla spát. "Pozor!" vykřikla Adéla. "Možná je tam nějaký pirát!" Uklidnila jsem se. Mezi stromy se něco pohnulo. "Rychle nahoru! Do přístavu!" vyjekly jsme zároveň a začaly rychle stoupat. Celé udýchané jsme padly před baterky a svíčku druhého přístavu. První přístav dole pod námi zářil jako maják. "Náklady?" zeptal se Martin a usmál se. Zadýchaně jsem mu vrazila do ruky stovku, která byla napůl zmuchlaná. Martin hvízdl a podal mi další stovku. "Teď to přeprav tam." řekl a ukázal na třetí, poslední stanoviště. "A bez toho, aniž by tě chytil pirát, prosímtě." Překvapeně a popuzeně jsem si ho měřila. "A odpočinek?!" "Odpočinek?" zeptal se s jiskrou v očích. "No to je přeci jasné!" Martinovi z tváře zmizel úsměv a nahradilo ho překvapení. "Jasné?!" "Jasné!" řekla jsem a cítila se jako úplný pitomec. Co jsem proboha řekla špatně?! "Vy říkáte - jasné?! No slyšíš to Kubo? Tak to je hrozný!" Kuba se ušklíbl, ale jen tak povrchně. Poté se zase ztáhl. Od želviček byl vůbec nějaký tichý. "Jo, my totiž mluvíme spisovně, ty troubo!" odporovala jsem mu stále dokola. Martin se zaculil a ujistil se: "Ty jsi ta Anička, která si to namířila to špatnýho Mirošova, viď?" "Jo." zaskřípala jsem mezi zuby. "ta Agresivní želvička." "Jó.." Vzdychl chápavě a pobaveně Martin. Vtom se na zem vedle nás sesunul Karel. "No super," zavyla jsem. "Ten tu ještě chyběl!" "Co vy dva spolu máte?" zeptal se čím dál víc pobavený Martin. "NIC!" vyjekli jsme oba naráz. Zavrtěla jsem hlavou, nabrala hlínu a jemně ji po Karlovi hodila. Po nohách. Já to však schytala i s úroky. Hlína nechutná zrovna dobře, to vám tedy řeknu! Na chvíli jsme se válcovali hlínou, ale poté Martin zřejmě usoudil, že jsme odpočinutí dost a že bychom měli jít na další stanoviště. Rezolutně jsem zmáčkla stovku v ruce a podívala se dole. "Nebude lepší.. To proběhnout?" "Jo, pokud se chceš zabít." usoudil Karel a naposledy po mě hodil větvičku. Vyplázla jsem jazyk a s hurónským smíchem jsem naklusala z prudkého kopce. Kdo by však čekal, že pařez zkříží cestu zrovna mě? Na půli cesty jsem o něj zakopla a hlasitě vyjekla. Adéla vedle mě zabočila někam pryč a já se kutálela dolů z kopce jako hadrová panenka. Skupinka pirátů stojící opodál si mě zvědavě měřila, a čekala, kdy se zastavím. To se však stalo až úplně dole v podrostu, a když jsem se zvedla, neměli šanci mě dohonit, takže jsem se v dalších záchvatech smíchu odkolébala až do prvního, hlavního stanoviště a předala jim zaslíbenou stovku.
od.
"A-A-A-Anička - Ko-kozíí  N-N-Nožička! Ha-ha!" Připadala jsem si jako pitomec. Proč musí kdákat Karel uprostřed noci, zrovna při Lodích, a zrovna když jsem pirát a mezi lidmi, zrovna tohle? Další piráti se dusivě začali řehtat, a já zrudla až po kořínky vlasů. Tohle mu ještě oplatím! Já mu to oplatím! Stoupla jsem si za strom a čekala. Jako pirát jsem se nanejvýš bavila. Konečně zašustilo listí a mezi stromy se objevil stín, který něco v pravačce nervózně tiskl. Zatímco jsem se k němu neslyšně kradla, přemýšlela jsem, jaký úlovek to bude. "Hej!" Loď se na mě překvapeně zadívala a pak se tryskem rozehnala do kopce. Byla jsem jí v patách.. Ale pozdě! Loď už byla u stanoviště, a Marťánek mě zahlídl, takže mi nařídil do stanoviště jít. Byla jsem nucena předat jim své těžce nahromaděné náklady a být tam pět minut z drahocenné půl hodiny. Aspoň že tu nestávkoval Karel. Chvíli jsme se jen tak bavili, Martin občas zívl. Kuba byl až na některé odpovědi pořád tichý. Když bylo ticho neúprosné, zrovna v poslední minutě svého trestu, do mě Kuba lehce šťouchl a podíval se na mě. "Kolik ti vlastně je?" Ta otázka mě překvapila. "No..Čtrnáct." Kuba pokýval hlavou a znova se uzavřel. Na další otázky nebyl čas. Martin mě propustil opět do tmavého lesa. Zbylý čas se nic vzrušujícího až na pár dalších výpadů, nestalo. Karla jsem nikde neviděla, chvilku klábosila se Zuzkou, a oloupila pár lodí. Zatím nejlepší chvíle hned po koňském hřbetě tady na táboře. Když se ozval roh hlásící konec hry, všichni jsme se sebrali a šli k hlavnímu stanovišti. Tam nám předali sebrané baterky a vydali jsme se na cestu zpátky. Na to údolí, kde se hrály té noci lodě, nikdy nezapomenu. Nikdy.
od.
Středa plynula za oparu slunečních paprsků až překvapivě rychle. Sotva jsem se probudila, už nám Lenka Lišková četla program pro dnešní den. "A trojka," hlásala hlasitě. "Trojku dnes čeká jako první ježdění, poté program a služba." Když jsme posnídali, zamířili jsme do stájí na ježdění. Byla jsem trochu nervózní, ale velice natěšená. Když jsem uviděla Karla, jak se široce culí, odvrátila jsem okamžitě pohled jinam. Ten včerejší trapas mu prostě musím oplatit, musím.. "Dnes pojedeme na lonži a budete se učit klus. A ta druhá půlka pojede mezitím na vyjížďku bez sedel. Tak.. A teď rozdělení koní.. Kdo se bude starat o Kikina? Co ty, Ani?" Krista se podívala přímo na mě. Vyděšeně jsem těkala mezi ní a další vodičkou. Polkla jsem a přikývla. "Jasně.. Proč ne?" "Je moc hodný. Nemusíš se bát. Tak do práce!" Šla jsem do sedlovny, sebrala věci na čištění a pospíchala za Kikinem. O něco později, už s dečkou a madlama, Krista a další vodička, na jejíž jméno si nepamatuju, lonžovali Kikina v kruhovce před hlavní jízdárnou. Kikin, slepý na jedno oko, byl hodný jako beránek. Jako první jsem na něj měla jít já. Voltižní sed, pomalu se otáčet až k ocasu koně.. A poté Kikin naklusal. Bylo to skvělé, sedět na koni, poddávat se rytmu.. A znova voltižní sed, rozpažit, a pomalu se otáčet.. A pravá ruka k levé špičce holínek.. A levá ruka k pravé špičce holínek.. Klus nebyl těžký. A líbilo se mi to.. Zanedlouho Kikin zastavil a já sesedla. Tentokrát už o hodně sebejistěji než v předchozích dnech. S překvapením jsem zjistila, že už je středa.. Jak moc se mi tu teď líbí! Poplácala jsem Kikina, usmála se na vodičky a stoupla si k hrazení, abych pozorovala další dvojici. Zanedlouho jsem se učila i klus se sedlem, tentokrát na Geboře. Strakatý kůň byl hodný, a dokonce jsem se naučila i vysedávat, a Adéla mě k mému potěšení pochválila. "Jsi šikovná na to, že sedíš na koni poprvé." řekla uznale a usmála se. Brzy se vrátili ostatní z vyjížďky, a tak jsme se prostřídali. Já si sedla na neosedlaného Vuka. Bez sedla to příliš pohodlné nebylo, a zvláště honební sed nebyl nijak příjemný. Ale zvládla jsem to a dopolední projížďka se mi moc líbila.. Byli jsme na půli cesty zpátky, když něco u vodičových nohou zakníkalo. Adéla se překvapeně zastavila, Vuk na protest zaržál. U Adélčiných nohou se krčilo drobné, trojbarevné kotě. Prskalo na koně a Aishu, psa, který většinou vyjížďky do přírody doprovázel. "Klid, Aisha!" přikla Krista někde odzadu. Adéla se pro malé klubíčko sklonila a překvapeně ho vzala do náruče. Vuk byl neklidný, a bylo pouze na mě, abych si s ním poradila. Naštěstí se začal pást na okraji potoka, takže jsem se zase mohla otočit na Adélu. "Bereme ho? Je ještě tak malinké, chudáček.. Určitě má ještě hlad.." "Jestli ho chceš, Kubo, tak ho ber." řekla Adéla a položila kotě na zem. "Jedem Vučíku." řekla a rozjela se. Já se ještě v sedle otočila, abych viděla, co Kuba udělá. Samozřejmě se pro ubohé, prskající koťátko sklonil a něžně ho vzal do náruče. Cesta mohla pokračovat.
od.
Odpoledne se obešlo bez zvláštních událostí. Jako program jsme měli za úkol uvařit čaj a upéct šušlimáky. Nebylo to jednoduché, velení se ujala vždy praktická Anička, a rozdávala drobné úkoly jako: "Zajdi do lesa pro maliny." Nebo: "Přisypávej mi tu mouku." Nebo podobné.. Na ohni byli šušlimáci zanedlouho hotoví, a termín dvě hodiny jsme z třech skupin dodrželi jako jediní. Služba byla opět úklid výběhu. Prosila jsem, ať se tam neukáže Karel. Přání se mi naneštěstí nesplnilo. Sotvaže jsem nabrala asi pátou koňskou koblihu, objevil se u ohrady výběhu. Anička si narovnala na nose brýle a stejně jako já zabědovala. "Ježkovy voči, to ste tu zase vy?" vykulil Karel pobaveně oči. "Jo Kájo, zase my." řekla jsem a otočila se k němu zadkem. Tentokrát všechny propustil naráz, a tak mě ušetřil ponižujících narážek, které jsem mimojiné střílela i já po něm. Anička se cestou do jídelny hihňala z naší věčné války. "Budou dnes nějaké hry?" zeptala jsem se radši, abych změnila téma. "Dnes ne. Dnes je táborák." "Jo vlastně!" rozjasnila jsem se. "Buřty jako večeře! Mňam!" "Přesně tak." usmála se a zamířila do svého tee-pee. Já zamířila do toho svého. Pozdravila jsem holky. Katka ležela a mnula si bolavé nohy, Gabča s Verčou se vesele bavily. Převlékla jsem si špinavé oblečení za jiné, teď už ani netuším, jestli se v kufru vůbec našlo ještě nějaké další čisté oblečení. O něco později se ozval Karlův roh a po něm jeho hlas vybízející k příchodu na táborák. Vyšly jsme společně ze stanu a usadily se k ohni. Tam už bylo napůl plno, každý buď vybíral špekáček, nebo připravoval papírové tácky, nebo vybíral nějaké místo u ohně. Já si sedla vedle Adély. ( ne vodičky, ale Adély z jedničky ). Večer plynul opět velice rychle. někdo donesl kytary, a tak jsme hráli hru, na jejíž název si ani nepamatuju. Simulace : "Výměna kol u přepravníku" však holky zahrály bravurně. Později Martin přišel s hrou , kdy bylo za úkol nacpat si do pusy co největší počet maršmelounů, a poté říct "čabibaníz." Za jedničku soupeřila Bára, která do pusy předtím, než veliké sousto opět vyvrhla na trávu za táborákem, dala do pusy asi třináct maršmelounů. Za dvojku si už soupeřícího nepamatuji, a za naši skupinu soupeřila Anička ( ta druhá ). Do pusy narvala rekordních patnáct maršmelounů, a přitom poprskala Martina i mě, jelikož jsme jí byli nejblíž, od hlavy až k patě. Když se soutěžící šli umýt, Lenka Lišková prohlásila, že kdo chce, může jít spát, neboť zítra nás čeká druhá noční hra. Nikdo se však od táboráku v tu chvíli neodloučil, ale postupem času počet táborníků řídl. Z kytar se opět začaly linout veselé i smutné melodie písní. I já jsem přispěla písní Dál jen vejdi. Za potlesku diváků jsem si bezděky představila Itálii. I tam jsem hrála tuto melodii a i oni podobně nadšeně reagovali.. S překvapením jsem však zjistila, že se mi po Itálii už ani tak nestýská. Jediná bolestná vzpomínka, která opravdu ještě toho večera dost bolela, byla vzpomínka na Marka. Rozhlédla jsem se po svých nových kamarádech.. Po vodičích a v dálce jsem dokonce zahlédla i koně. Jak se mi tu líbilo! Ještě včera jsem si říkala, že tábory pro mě moc nejsou.. Že sem nepřijedu. Dnes se však mé rozhodnutí měnilo. O chvíli později přišel Karel. Zřejmě se urazil, neboť se neculil, neměl dobrou náladu a jenom koukal do prázdna. Po očku jsem ho celou dobu sledovala. Když padla doopravdy velká, inkoustově černá tma, otřásla jsem se zimou. Nyní na lavičkách sedělo už jen pár lidí.. Já, Katka, která držela noty, Zuzka, která hrála, pár holek z jedničky i dvojky, a z trojky pouze já a Anička. A dvě vodičky, Martin, Karel a Kuba. Brzy jsem přestala hrát, protože prsty jsem měla jako dva kusy ledu. I Zuzka přestala a my jen poslouchaly melodii z Radkovy kytary. Zahleděla jsem se do ohně a znova se celá roztřásla zimou. Poté se mezi mnou a Káťou zčistajasna objevil Kuba. Hlavu měl tak blízko.. Zmateně jsem zalistovala notami, zatímco se Káťa široce usmála a doslova ožila. "Neznáte, holky, Dva havrany?" "Dva havrany?" opakovaly jsme s Káťou nechápavě. "Jo!" řekla najednou Káťa, když si něco vybavila. "Jasně. Ukaž, Ani, kouknu se do zpěvníku." Předala jsem jí zpěvník a znova se zahleděla do ohně. Neměla jsem náladu poslouchat jejich veselé švitoření, chtěla jsem být už ve spacáku.. "Já ti ty noty doma najdu, neboj," řekla Katka, když nad naše očekávání zjistila, že ve zpěvníku Dva havrani nejsou. "Fajn." řekl trochu zklamaně Kuba a odešel na svoje místo téměř u ohně. Zatoužila jsem, abych také byla blíž ohni.. Samozřejmě, že kvůli teplu, které z ohně sálalo!
od.
Když jsem se ve čtvrtek ráno probudila, bolela mě hlava. Jako obvykle jsem zamířila větrem bičovaným kopcem do latrínového lesa, kde jsem vykonala již naprosto akutní hygienické "základy". (říkejte si tomu, jak chcete). Poté, trochu v lepší náladě, jsem zamířila zpátky do tábora. Byly to poslední dva dny tady, a já uvažovala, co mě dnes čeká jak v sedle koní, tak ze strany kamarádů. Na snínadi jsme se dozvěděli, jaký nás dnes čeká program. Trojka měla první službu, poté ježdění a poté program. Když jsem zamířila o půl hodiny do stáje, zjistila jsem, že nás budou mít na starosti ti vodiči. "No super, vodičská trojka se sešla," pomyslela jsem si a ulítle se uchichtla. Anička vedle mě něco vykládala, ale moje hlava byla jako střep. Zamžourala jsem do svitu slunce, než jsem došla do stájí. Vodiči už rozdávali úkoly. "A dvě holky na nádobí," dořekl Martin a zamrkal na nás dvě s Aničkou. "Ani za nic." rezolutně jsem prohlásila. "Já mám mytí dost." A tak do kuchyně zamířily dvě mladší dívky, které vypadaly, že je jim do breku. "A jedna starší." zařvala od kuchyně vodička Kristýna. Zavrčela jsem a zamířila do kuchyně. "Nejdřív ohřejte vodu, a poté umyjte to nádobí. A pohněte," řekla Marika, kuchařka. A tak jsem pumpovala, lila, a přikládala asi půl hodiny, než se objevila další holka z trojky. "Jeden vodič říká, že se tam bez Aničky neobejde," řekla dívka a bezradně na mě pohlédla. Hleděla jsem na ni jako opařená. Vždyť Karel ještě včera vypadal, že je na mě naštvaný. Pohodila jsem utěrku k holkám a řekla jim, že si jdu do stáje něco vyřídit. Vřítila jsem se tam jako uragán. Většina holek bylo v boxech a kydalo. Jenom ti tři vodiči seděli na plotě a zřejmě se výtečně bavili. "A hele, máme tu novýho koně." řekl Karel a ukázal na mě. "Aničku." "Sklapni." usadila jsem ho a začala. "Proč proboha pro mě posíláš, že to tu sám nezvládneš?" Martin se rozřehtal a Karel se zazubil. "Aby ses nám neflákala, Aničko - kozí nožičko." Zpražila jsem ho ledovým pohledem a k jeho překvapení řekla: "Fajn. Tak já tu tedy zůstanu. Ale ty jdi do kuchyně, ohřej vodu a umyj nádobí!" "Dobře.. Dobře.. Jenom klid!" Usmál se Karel a seskočil z hrazení. Martin se také uklidnil, a začal rozdávat úkoly. "A ty," otočil se na mě, "Jasná bude odvážet kolečka." "Agresivní želvička, když už." opravila jsem ho se smíchem. Následující hodinu jsem poslouchala Karlovy a Martinovy narážky, vtípky a hlášky. Já jim je oplácela stejně tak. Jediný Kuba se choval ještě docela normálně.. "Mě z vás hrábne!" řekla jsem a začala se smát. "Tak jdi za Kubou.." řekl Kája. "Nikdo vás rušit nebude." Pohlédla jsem na něho překvapeně, ale nic neřekla. Byla jsem ráda, že od nich na chvilku budu pryč. Z těch jejich hlasů už se mi motala hlava.. Obešla jsem si stáje a hledala Kubu. Uviděla jsem ho v Torečkově boxu. "Ahoj." řekla jsem a usmála se. "Jak jde práce?" "Ale jo, jde to." řekl a taky se usmál. Kydal, občas něco prohodil. Oba dva jsme stáli, on pracoval a já odpočívala. Čas letěl jako splašený.. "Achich achich, ouvej ouvej. Proč ten čas tak letí?" "Já nevím.. Minulý rok tak rychle neletěl." Pohlédla jsem na něj s tázavým pohledem. "Jakto? Vždyť já myslela.. Že když jste byli s Káťou pořád spolu.." "Jak to myslíš?" zeptal se a napřímil se. "No.. Říkala to. Byli jste prý moc dobří kamarádi.." "Jo, to byli. Ale letos jsem vodič, a tak často se s ní nevidím." "Aha, jasně." přikývla jsem. Oba dva jsme se ztratili ve vlastních vzpomínkách.. "Hele, ty opravdu neznáš Dva Havrany?" "Ne, promiň." řekla jsem a smutně se usmála. "Ale do příštího roku se je naučím." "Budeš tu příští rok?" "Jo. Přijedu. Tohle je můj první tábor.. A ne poslední." Užasle si mě prohlédl. "První tábor, jo? A jak se Ti tu líbí?" "Je to tu super. Hlavně koníci.." "To teda jo." řekl, a odmlčel se. Poté potichu přeříkával slova Dvou Havranů.. "Ehm.. Neruším?" ozval se Martinův hlas. Rozpačitě jsem sebou trhla a zavrtěla hlavou. "Ne.." "No ty mu tedy pomáháš!" řekl Martin a zasmál se. "Sice ne fyzicky, ale aspoň psychicky!" ušklíbla jsem se. Poté jsem vyšla z boxu. Potřebovala jsem zase čerstvý vzduch, který by mi utřídil myšlenky. Byly teď nějaké zamotané..
od.
Na oběd jsem byla tak nějak mimo. Nic se mi nechtělo dělat, nic řešit.. A to horko! Měla jsem chuť si zaplavat. Dvakrát jsem se přinutila podívat ke srubu, kde obědvali vodiči. Střetla jsem se pohledem s Kubou, a tak jsem se radši po zbytek oběda dívala na svou lžičku. Když jsem došla do našeho tee-pee, Katka ležela a oči měla pokojně přivřené. Gabča s Verčou se usmály a zeptaly se, co chci dělat. "Zatím nevím." řekla jsem. Navlékla jsem si šortky a tílko a vyšla ze stanu. Kuba, Martin a Krista ( vodička ) někam v plavkách mířili. Zajímalo mě kam, ale ptát jsem se jich nechtěla. Když mě zahlédli, Martin se zasmál a řekl: "Co budeš dělat?" "Asi nic. Co vy?" ůMy se jdeme koupat." řekla s úsměvem Krista. "A předtím na lana." doplnil řeč Kuba. "Jo. Nechceš s námi?" "Ahoj Ani!" ozvalo se mi někde za zády. Objevila se Monča. "Ahoj Moni. Nechceš jít se mnou a vodiči na lana?" Nakonec jsme se vydali cestou lesem. Šli jsme asi pět minut, když se Martin zastavil u dvou stromů na kraji stezky. "Tady, co myslíš, Kubo?" "Dobře." řekl Kuba a oba se natáhli pro červený provaz. Ten pak společně natáhli mezi ty dva stromy, a pořádně utáhli. "tak prosím." usmál se Martin na mě. "Tak na to zapomeň!" řekla jsem se smíchem a zavrtěla hlavou. nakonec tam první šel Kuba. Jeho rovnováha byla skvělá, přešel to tam i zpátky bez toho, aniž by spadl. "Tak. A teď Krista nebo Anička." usmál se Martin. "Ne ne.." zaculila jsem a zacouvala. "Ani náhodou! ANI NÁ-" Bylo však pozdě. Martin už mě držel pevně v náručí, a ačkoli jsem se vzpouzela, donesl mě až k začátku lena. "Tohle ti oplatím!" zasyčela jsem se smíchem. Opatrně jsem vylezla na lano a suše polkla. "Ruku.." pípla jsem. Martin mi ji podal, a z druhé strany se přidal Kuba. "Fajn, takhle bych to možná projít mohla." uvažovala jsem. Pár váhavých kroků po laně nebylo až tak hrozných. Poté se však ti dva začali smát a udržovat balanc bylo čím dál těžší. Pár kroků od druhého stromu mě už pustili úplně a já tam vyděšeně dohopkala. "Seskakuju!" řekla jsem a chystala se seskočit. "Zapomeň!" řekl Martin a už byl u mě. "Dobře, teď se smát nebudem, že ne, Kubo?" Zpáteční cesta opravdu nebyla tak hrozná. Když jsem seskočila, trochu se mi třásla kolena. "A teď Krista." usmál se Martin. "Není to zas tak hrozný." ujistila jsem ji se smíchem. Krista nakonec svolila, když jí oba odpřísáhli, že ji nepustí. Čas opět rychle plynul. Za chvíli nám řekli, že se máme za nima přijít vykoupat. "Však vy nás uslyšíte." řekl škádlivě Kuba a usmál se na mě. Plaše jsem mu úsměv vrátila a prstem ho šťouchla do břicha. "Aů!" zašklebil se a chtěl mi to vrátit. Tím začala malá "pupíčková válka." Když jsme došli do tábořiště, všichni se vyptávali, kde jsme byli. Když jsem došla do našeho stanu, řekla jsem: "Nechcete se jít taky koupat, holky? Je tam Kuba i Martin." "Ne, nejdu." řekla Káťa. "Nějak mi není dobře.. Všechno mě bolí." "Aha, no jak myslíš." pokrčila jsem rameny a hledala plavky. Brzy se před stanem objevila Anička. "Tak jdeš, Ani?" "Počkej, ty jdeš taky?" zeptala se Katka. "No jasně!" usmála se Anička. "Kašlu na to. Proč bych nešla?" zeptala se Káťa a k překvapení všech ze sebe strhla triko i podprsenku a rychle se navlékla do plavek. Překvapeně a vyvedená z míry jsem pokrčila rameny a vyšla ze stanu. Další šok byl ten, že s námi šlo asi devět dalších holek. "Fajn." řekla jsem a ušklíbla se. Jaksi se nám to vymklo z rukou..
od.
"Opovaž se!" vyjekla jsem. byla jsem první z konvoje odvážných děvčat v plavkách, uprostřed řeky a čelem k Martinovi, který měl nohu vyzývavě ponořenou ve vodě. "Opovážím, to je přeci jasné!" vypískla jsem, když jsem na rozehřáté kůži ucítila ledový dotyk vody. "NEEE!" opakmžitě mi naskočila husí kůže, ale já i přesto překonala pár posledních kroků k Martinovi a okamžitě mu to začala oplácet. Do války se brzy připojil i Kuba, a tak jsme my tři byli brzy promočení od hlavy až k patě. "To je - kosa!" vypískla jsem a postavila se na kámen vedle Kuby. Třásli jsme se tam jako osiky, a Martin šel mezitím zmáčet zbylých osm holek. Všimla jsem si, že na ty ani zdaleka tak nedbá. Možná snad na Aničku, které něco dlužil ( NESAHEJ NA MĚ! xD ) Krista nás pobaveně sledovala. Všimla jsem si, že Káťa nás pozoruje zamračeným pohledem. Už v té chvíli mi přišlo, že trochu žárlí.. A tak jsem radši znova skočila do vody a nechala se na kameni vyhřívat Kubu samotného. Brzy jsem zase začala válčit já s Martinem, a bohužel byl zase mezi námi Kuba. "Proč vždycky skončím mezi váma?" zabědoval a radši skočil do řeky. Já a Martin, Kuba a Krista se hihňali, dlouhý konvoj děvčat se však klepalo na kraji řeky. "A to ani nejste úplně zmáčené!" smála jsem se.
od.
Odpoledne se obešlo bez významných událostí. Jako koně jsem si vybrala Nugeta, krásného haflinga, kterého jsem si zamilovala od prvního pohledu. A potěšilo mě, že se mě ujala jako vodička Krista. Byla mi hodně sympatická, narozdíl od druhé Kristy, další vodičky. Když byl Nuget nachystaný, vyvedla jsem ho z boxu ven na louku, kde se okamžitě začal pást. O chvíli později jsem už nasedla a vyjeli jsme na dlouhý okruh vyjížďky. Nejdřív jsme jeli do Mirošova ( toho pravého ) a oklikou se vraceli lesem zpátky kolem domku báby Dvořákové. Dokonce jsme jeli i místem, kde se hrály Lodě. Takhle, za denního světla, však les nevypadal ani zdaleka tak magicky jako o úterní noci.. Náhle se o hodně ochladilo a na zem se snášely první dešťové kapky. Já, v krátkém rukávě, jsem se třásla zimou, ale i tak jsme si s Kristýnkou pěkně popovídaly. Měly jsme o čem a také jsme si rozuměly. O škole, o prázdninách, o vodičích.. Byla doopravdy milá a já jsem byla ráda, že jsme se skamarádily. Když jsem vtrhla do jídelny na program, nastala průtrž mračen a já měla vážné obavy, jestli se bude konat Stezka Odvahy, na kterou jsem se velice těšila. Na tuto otázku mi odpověděl s úsměvem Martin. "Samozřejmě, že budou. Nejsi přece z cukru!" Oddechla jsem si. Jak se odpoledne krátilo, a nastala večeře, všichni už nemluvili o ničem jiném než o stezce odvahy. Všichni jsme bedlivě sledovali okno srubu, jestli nezahlédneme alespoň zprofilu namalovanou Mariku, která nás měla postrašit. Brzy už došla i Lenka Lišková, aby nás seznámila s dvěma hlavními příběhy a iluzemi o Bábě Dvořákové. "Není účel Vás vyděsit." řekla nakonec a usmála se. "Takže, až nasbíráte sedm podpisů všech trpaslíků, jděte za Sněhurkou a dál uvidíte." Nadšeně jsme vešli do latrínového lesa, kde na nás čekalo sedm vodičů ála trpaslíků. Jako prvního jsem potkala Kubu. "Ahojky.." řekla jsem rozpačitě a podala mu papírový tácek, kde měl napsat svůj podpis. "Byl bys tak laskavý a dal mi svůj autogram? Jako odměnu tu máš žužu." řekla jsem a do ruky mu vtiskla jojo bombon. "Děkuji. Tady." A tak to šlo dál.. U posledního trpaslíka mi bylo řečeno, že sněhurku najdu pod bílou plachtou v táboře, ale tee-pee to není. Fajn, pomyslela jsem si a rozpačitě zamířila z latrínového lesa zase zpátky do tábora, v ruce tiskla sedm podpisů.Když jsem uviděla bílou plachtu, dala jsem se do poklusu. Rozpačitě jsem otevřela dvířka a - musela jsem potlačit záchvat smíchu. Na podlaze u svíčky tam v tureckém sedu seděl Martin, který se ani zdaleka nepodobal sněhurce. Zakrákal pozdrav a vyžádal si sedm podpisů. V udusených křečích jsem mu je podala a zeptala se o něco vážněji. "A co dál, ó přectěná Sněhuro?" "Zazpívat písničku, ó, a poté bombon Bábě Dvořákové donést, tvůj úkol jest." S úsměvem jsem mu zazpívala písničku "Okolo Vsetína" a vyklopýtala z přístřešku v dalším záchvatu smíchu.
od.
"Ani! Měla jsem tě ráda!" "Já tebe taky, Gabčo moje!" "Na tři, jo?" "Jo. Raz - dva - tři!" Stály jsme u prvního ze tří světýlek provázejícího les Báby Dvořákové. Oboje jsme se bály překročit světýlko, a byly jsme úplně první, kdo na tuhle část hry šel. Polkly jsme a přenesly jsme se přes červené světlo baterky. Nic se nestalo. "Uf.." ulevily jsme se obě a trochu povolily sevření. Pokračovaly jsme tichým, strašidelným lesem a slyšely každé šustnutí nočního ptáka. V dálce se objevilo další, červené světýlko. "A jaký vtip jsi řekla dalšímu tomu trpaslíkovi?" "No.. Já si na žádný nevzpoměla, Gabčo. Musela jsem udělat kotrmelec." "Aha. No já řekla Plave kapr v medu a říká: To je hustý! Svalila jsem se na zemi v dalších záchvatech smíchu. Tohle mě, ve chvíli tíživého očekávání, dokázalo přimět málem k šílenství. Když jsme se trochu uklidnily, přešly jsme světýlko a v dálce zahlédly třetí. V pláštěnkách, v tíživém zvuku mlaskajícího bláta pod nohama, jsme se začaly opravdu bát. Nikde nikdo.. Jen my dvě, v lese, uprostřed noci, a absolutně jsme nevěděly, co nás čeká. Konečně se před námi rýsovala budova domku Báby Dvořákové. Obě jsme polkly a chytily se za ruce. Nejvzdálenější část budovy, ta, na kterou jsme neviděly, se zdála být mírně osvětlená. Tušila jsem, co máme dělat. "Pojď." zatahala jsem Gabču za rukáv. "Musíme tam jít." "Jo." přikývla. Konečně před námi stála budova z osvětleného úhlu. Fascinovaně jsem hleděla do tupého, bílého a hrozivého obličeje Báby Dvořákové. Ani se nepohnul. Krok po kroku jsme se blížily ke středu okna, kde ona osudná stála a zírala na stejné místo. "Určitě je to figurína, určitě ano!" přemlouvala jsem svůj tichý hlas v mozku. "Nic se nestane, nic se - ÁÁÁÁÁ!" Zaječela jsem a naskočila mi husí kůže. Zaryla jsem prsty do Gabčiny ruky a po tvářích se mi kutálely slzy děsu. Chtěla jsem se otočit, utéct od děsivých očí Báby Dvořákové, které se zčistajasna otočily přímo na nás. Ačkoli stála uprostřed okna, dveře po její levici hlasitě zaduněly, jakoby chtěly ještě zdůraznit nenávist v jejích očích. Nenávist?! Chtěla jsem se otočit a utéct do láskyplného objetí lesa, ale nemohla jsem. Fascinovaně jsem hleděla do jejích nenávistných očí a snažila se uklidnit. Koutky jejích úst se zdvihly ve šklebu.. Těžce se mi dýchalo a přinutila jsem se zavřít oči. Gabča se pohnula, aby do mísy přesně naproti dveřím položila dva bombony. Sotva to udělala, bába se pohnula a přitiskla se ke sklu, jakoby nás chtěla tím gestem zabít. Znova jsem vyjekla, hlasitě a ještě mučivěji než předtím. A dveře znova hlasitě zabušily, ačkoli se jich Bába Dvořáková ani nedotkla. Jakoby se chtěly osvobodit z pantů.. Gabča si přeříkávala nahlas, jakoby se chtěla uklidnit: "Plave kapr v medu a říká: To je hustý!" "Pryč, pryč! Prosím, pryč!" zavyla jsem a znova se pevně chytla Gabčiných rukou. "Jo, jdeme! A rychle!" Naposledy jsem se ohlédla po výrazu Báby Dvořákové. Hleděla za námi a já napůl čekala, že projde stěnou a opravdu nám něco udělá. Když jsme byli na půli cesty lesem, úplně jsem se sesypala. "To bylo.. Příšerný, prostě děs!" šeptala jsem a po tvářích se mi kutálely nové, ale upřímné, slzy děsu.
od.
První část v předchozím článku, nadcházející ( poslední ) část v příštím článku :*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenik | Web | 5. srpna 2010 v 18:36 | Reagovat

ttj..hoodně dlouhý článek :-D ..máš moc hezu blogíg :-)

2 Riccia | Web | 5. srpna 2010 v 19:25 | Reagovat

Nejvíc jsem se asi pobavila, když si psala o těch hrách :-D :-D a jak si vedla "válku" s Karlem :)
A na tý stezce odvahy bych se asi zbláznila strachy...

Jinak opět nádhera :D

3 Lucy | Web | 5. srpna 2010 v 19:57 | Reagovat

Super.. na tu stezku odvahy bych nešla ani za nic :D

4 Martin | 6. srpna 2010 v 18:48 | Reagovat

Dost dobré Aničko, akorát nějaké věci si vůbec neuvědomuji :-D Já a lézt ti na nervy? :-o :-). I to je možné.

5 Téra - Your SB - Lowující | Web | 8. srpna 2010 v 17:33 | Reagovat

Zase krásný.. všechny tyhle pocity dokázala bych se do toho i vžít no vlastně se do toho vžívám :-D

6 Canny | Web | 16. srpna 2010 v 10:12 | Reagovat

OMG :D já bych umřela strachem :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama